Lenka - dvacetiletá spolupráce se stejnou ženou

Když jsem jí poznala, byla jí plná fotopátračka (tenkrát děsně in server pro fotografy a modelky) a byla nakrátko ostříhaná. Já jsem fotila teprve krátce a začínala jsem si pohrávat se středním filmovým formátem, ale mé běžné médium byl ještě kinofilm. Už netuším, kdo oslovil koho, ale celkem rychle jsme se domluvily na focení. Líbila se mi. Byla krásná, ale ne tak tuctově, jinak. Byla i zajímavá. A taky... byla pro každou špatnost. Nedlouho po prvním focení si nechala oholit vlasy, fotily jsme, fotily jsme i když jí narůstaly. Když jsme se znaly asi deset let, přiletěla za mnou do Řecka, kde jsem tou dobou žila. A pokaždé, když jsem se na chvíli ocitla v Čechách, viděly jsme se na focení, ale i na kus řeči. Když jsem se z Řecka vrátila, pořídila si tři děti. I tak jsme občas zvládly nějaké to filmové okénko. Její fotky visely na všech mých výstavách a dokonce to zašlo až tak daleko, že jsem si říkala, že by nebyl asi problém, udělat jednu výstavu jenom z jejích fotek, mám jich tolik.

Když fotím s ní, nemusíme moc mluvit, ona ví, co chci a dokáže to do toho záběru vložit a já zase vím, že si jí mohu vybrat pro každý můj šílený nápad. Za ta dlouhá léta spolupráce jsem ji narvala jablka, kapesníky, plastelínu i zubní nit na obličej, nechala ji tvořit přepodivné tělesné kompozice, položila ji nahou na houpačku v pěti stupních a strčila ji do bahna bez možnosti se nějak pak utřít. Fotila jsem ji nahou na Vítkově, u sebe v aťáku, v lese, na pláži, s maskami a s hadrem na obličeji. Je neskutečně vnímavá a pohybově nadaná a chytrá žena, bez které si svoji uměleckou činnost nemohu ani představit. Podívejte se sami na náhodný a subjektivní průřez toho, co jsme za těch dvacet let spolu vyfotily.